Menu Košík0

Musing: výtvarnice Anna Ročková

Dnes vás pozveme do světa, který voní po sušeném kvítí, je plný obrázků, rozstříhaných fotek a koláží. Ruce jsou v něm většinu času umazané od lepidla a trpělivě skládají pestrobarevné kousky. Zdánlivě náhodným řazením slov tak vznikají překvapivá spojení a nevšední významy, které vám vykouzlí úsměv na rtech.

Q: Ani, co byl tvůj prvotní impulz, který tě přivedl k tomu, co děláš? Kdy sis rozstříhala prvních pár slov?

Někdy v sedmé třídě jsem začala rozstřihávat Bravíčka, mamčinu Praktickou ženu a babiččiny Květy a polepila si tím celou jednu zeď v pokoji. Bylo to takové zaznamenávání všech mých platonických lásek a koníčků. Přes fotbalisty španělské národní reprezentace, Stmívání, první řadu Československé Superstar až k rozstříhaným rodinným fotkám, přepsaným textům písniček Coldplay a rádoby moudrým citátům z internetu. Na střední jsme si s mou kamarádkou Ester začaly přelepovat obaly na sešity jako vzepření se školnímu systému. A první slepený text byl ze slov anglického překladu Bílého Tesáka, co jsem našla k vyhození před učebnou angličtiny.

1154

Q: Tvoje koláže vyzařují radostí, často se dotýkáš aktuálních témat. Kde hledáš inspiraci?

V počasí, ve výhledu z okna. Ve vůni větru, co je venku. Ve světle, co se loudá po parapetech. V lidech co potkávám. V květinách, co rostou. Ve svých často nepochopitelných náladách. V náladách ve světě obecně. V malých detailech všeho okolo.

1155 1160

Q: Bývá pro tebe tématem k tvorbě  také žena, ženské tělo?

Žena je krásné slovo a ještě krásnější stvoření. Ke slovu žena jsem měla vždycky takový zvláštní odstup, žena pro mě byla vždycky zkušená a moudrá, inspirující. Byla to máma, babička, někdo ke komu vzhlížím. Až nedávno mi došlo, že už jsem možná taky žena a nejenom holka, dívka, slečna..

Tělo všeobecně je pro mě tématem. Ženské mi je bližší, protože ho lépe znám. Ženské tělo je z praktických důvodů koláže výhodné, protože má vícero záhybů než to mužské. Na bradavky se krásně lepí květiny, což jde ruku v ruce s dnešní bradavkovou cenzurou, i když s ní nesouhlasím. Líbí se mi, že tělo je tak trochu tajemství, které jsme všichni dávno odhalili, neb ho každý máme, ale pořád se na něm objevuje něco nového.

Q: Často dnes pozorujeme tlak na ženský vzhled, máme křehké sebevědomí a k přijetí vlastního těla vede dlouhá cesta. Zasahuje to také tebe?

Neznám ve svém okolí nikoho, koho by to nezasahovalo. Je občas těžké to ustát, když si člověk není jistý sám sebou, ať se jedná o sebemenší drobnost. Chtěla jsem napsat, že jsem se naučila mít se ráda, ale to není pravda. Já jsem se nikdy nepřestala mít ráda, takže vlastně nebylo co se učit. Pro mě je to celé proces hledání, ztrácení a znovunalezení. Občas pro mě není ten správný den dívat se na sebe do zrcadla, jindy je to zas procházka s pocitem, že jsem nejkrásnější na světě. Je to podivné, vrtkavé a někdy zdlouhavé. Ale večer se pak obleču do vytahaných trenek, kde mám gumu někde kousek pod prsama a do zmuchlaného trička, co jsem našla pod polštářem, jdu spát a všechno je dobrý.

1158

Q: Pro Corpus jsi vytvořila několik pohlednic a vizuál dárkové karty. Měla jsi od začátku jasno, co v tvých očích značka představuje?

Nevím jestli stoprocentní jasno - ale představu jsem měla. Ono nejde zazdít celý vizuál co krásně budujete na Instagramu. Člověk na to hledí a má pocit, že obleče body od Corpusu a přenese ho to někam do úzkých ulic italského přímořského městečka. A že na stromech červenají broskve, vítr voní solí a je v pohodě chodit po kamenité cestě bosá. Pak si to body od Corpusu opravdu oblečete a je to tak. Sice to není italské přímořské městečko, ale třeba schody u Biskupského dvora v Brně, někdo hraje na klavír a svítí slunko. Je to něžný závan prázdnin a tepla. A to píšu i když jsem to svoje oblékla poprvé těsně před Vánoci.

1167

Q: Nedávno začaly vycházet tvé koláže v české ELLE, vydala jsi nádhernou knížku.Kdy sis uvědomila, že tvoříš něco výjimečného a že by se tvůj koníček mohl stát tvoji prací?

Já jsem si to ještě pořádně neuvědomila, haha. Většina nabídek na koláže včetně vydání knížky u Bílého Vigvamu ke mně přišla úplně po náhodě z čistého nebe. Pak když mi tohle všechno spadlo do klína jsem na tom nadšeně začala pracovat a až poté mi začalo docházet, že za to vlastně dostanu zaplaceno. Nějak mě donedávna nenapadlo, že bych se uživila tím, že provozuji svůj koníček. Posledních pět let jsem studovala divadlo a byla smířená s tím, že se tím rozhodně neuživím. Obzvlášť poté, co se divadla zavřela a já byla z části bez práce. Takže divadelní dveře se mi trošku přivřely a dveře koláží se rozrazily dokořán a já v nich teď stojím a nestačím zírat.

1161

Q: Tvá vysněná, ulepená koláž. Jaká a pro koho by byla?

Už pár let sním o tom, že si mé tvorby všimne Milan Cais z Tatabojs, napíše mi jestli s ním nepůjdu na pivo po koncertě a zeptá se mě, jestli bych nechtěla ulepit animovaný videoklip pro kapelu. (Teď se své odpovědi nahlas směju) A taky slepit přebal alba kapely Zrní. Mám takové nutkání nějak poděkovat všem hudebním interpretům, které během tvoření poslouchám, protože to jsou ty impulzy, co mi pomáhají najít ta správná slova, ten správný ústřižek.

1169

Q: Oblíbená část ženského těla?

Záda, oči, krk a pár centimetrů kůže za ušima.

Q: Jak se v dnešní náročné době udržuješ v pohodě?

Malými rituály. Vstát, udělat si čaj a obejít všechny rostlinky v bytě a naklíčená semínka. Pečlivě si zapsat do diáře věci na které se těším barevnou tužkou. Večer si namazat na obličej krém co voní po heřmánku. Usínat v objetí.

Q: Jak odpočíváš?

Kolážemi, co si lepím jen tak. Ráda hostím lidi, prostírám stůl a spokojeně pak sleduju jak všem chutná.Trháním kytek (JARO!) a často čumím do blba. To jsem jako malé dítě nechápala, jak někdo prostě může jen sedět, koukat a nic nedělat. Teď to dělám možná až moc často. Doporučuju všem!

Muse: Anna Ročková / Photo: Lucie Fenclová